 | |
- Německý
hudební skladatel a teoretik Johann David Heinichen (1683 -
1729) projevoval už jako dítě nezvyklé hudební nadání. Vystudoval
hru na cembalo a varhany v lipské Thomasschule, kde také zahájil
svou hudební kariéru jako asistent vlastního učitele, pro kterého
opisoval a opravoval notové rukopisy.
- Roku
1702 se zapsal ke studiu práv na Lipské univerzitě a o čtyři
roky později se přestěhoval do Weissenfelsu, kde si založil
advokátní praxi. Brzy byl však mladý Heinichen od advokacie
odlákán hudebním děním na místním dvoře vévody Johanna Georga.
V roce 1709 se Heinichen vrátil do Lipska, aby na žádost ředitele
tamního operního divadla složil několik oper. Později byl jmenován
dvorním skladatelem v Zeitzu a dvorním skladatelem pro operu
v Naumburgu. V této době se také začíná věnovat psaní svého
pojednání o průchodném basu.
- Roku
1710 odcestoval do Benátek, tehdejšího centra operní hudby.
Přijal zakázku na napsání dvou oper pro Teatro San Angelo: Mario
a Le passioni per troppo amore. Oba kusy byly úspěšně uvedeny
v roce 1713. V Benátkách se odehrálo mnoho pro Heinichena důležitých
setkání s významnými hudebníky té doby (Gasparini, Lotti, Vivaldi).
Roku 1712 odešel do Říma, kde vyučoval mladého prince Leopolda
Anhalt-Cöthena, který se později stal patronem J. S. Bacha.
Uznání a popularita, kterým se Heinichen v té době už zaslouženě
těšil, mu dopomohly k nabídce saského kurfiřta na místo dvorního
kapelníka v Drážďanech. Tuto funkci Heinichen zastával až do
své smrti. Dvůr Augusta zvaného Silný byl jedním z nejvýznamnějších
hudebních center své doby. Heinichen po svém příchodu zjistil,
že mezi hudebníky orchestru figurují tak význačná jména jako
Veracini, Pisendel, Buffardin a Quantz. Pro dvorní divadlo napsal
Heinichen jedinou operu "Flavio Crispo", která se
však nikdy nedostala na jeviště. Dvorní italská operní společnost
byla za ne zcela vyjasněných okolností rozpuštěna po sporech,
které se odehrávaly mezi Heinichenem a zpěváky. S tím pravděpodobně
také souvisí fakt, že notový zápis Flavia Crispa náhle končí
měkolik taktů před koncem závěrečného jednání. V průběhu života
Heinichen znovu přepracoval své pojednání o průchodném basu
a nechal jej na vlastní náklad roku 1728 znovu vydat. Zemřel
na tuberkulózu a byl pochován na hřbitově při kostele Johanniskirche
(Drážďany).
- Kromě
hudby pro klávesové nástroje Heinichen svou tvorbou zasáhl snad
do všech v té době existujícíh hudebních forem. Mnoho z jeho
notových zápisů bylo zničeno při bombardování Drážďan během
II. světové války. Žádná z jeho skladeb se nedočkala vydání
ještě za autorova života. Heinichenův hudební styl věrně kopíruje
jeho osobní krédo hlásající, že hudba by v sobě měla spojovat
národní styly Německa, Francie a Itálie. Jedná se tedy o jakousi
mezinárodní evropskou stylovou syntézu. Jeho skladby jsou zřejmou
předzvěstí galantního a preklasicistního slohu. Instrumentální
koncerty, sólové i triové sonáty se vyznačují ryze italským
stylem. Heinichen měl velký zájem na práci s nezvyklými barvami
tónu jednotlivých nástrojů a v tomto oboru se stal opravdovým
mistrem. Jeho vokální tvorba jasně odkazuje k benátské operní
tradici počátku 18. století a nemá mnoho společného s německou
dramatickou operní školou starších skladatelů, jako byl např.
Keiser.
- Jedním
z nejvýznamnějších Heinichenových tvůrčích počinů je teoretické
pojednání o vedení basu Der General-Bass in der Composition.
Jeho pojetí generálbasu není postaveno pouze na doprovodné funkci,
na vedení basu staví značnou část celého kompozičního umění.
|
