 | |
- (narozen kolem
r.1681 v Brunswicku – zemřel před 26. březnem 1762 v Leidenu)
Německý skladatel a instrumentalista. Svou hudební průpravu získal na vévodském dvoře v Brunswicku.
Ranou část své kariéry strávil v Nizozemí ve službách Fridricha I. Hessensko-Kasselského, Henrietty
Amálie z Anhaltu-Dessau a Johana Viléma Frisa, prince oranžského. Od roku 1711 alespoň do roku 1718
žil v Hamburku. V roce 1717 byl však v kontaktu s Johannem Fridrichem, hrabětem z Castell-
Rüdenhausenu, a kolem roku 1719 s Ernstem Augustem, vévodou sasko-výmarským, a s princem Leopoldem
z Anhalt-Köthenu (v jeho službách byl letech 1717-1723 Johann Sebastian Bach). Počátkem 20. let 18.
století pobýval pravděpodobně ve Skandinávii.
V roce 1732, kdy „před nedávnem přijel z Německa“, měl v Londýně koncert sestavený z vlastních
koncertů a komorní hudby pro zobcovou flétnu. V Londýně vydal vlastním nákladem soubor 24 sonát ve
všech klíčích (Opus 30), s připojeným seznamem 93 předplatitelů. Většina z nich byli Nizozemci, ale
najdeme zde taková slavná jména jako G. F. Händel, P. A. Locatelli, J. Ch. Pepusch, de Fesch a také
Schickhardova někdejšího nakladatele Le Cèna. Nejpřesvědčivějším vysvětlením pro tyto neobvyklé
okolnosti vydání je, že Schickhardt odjel zpět do Nizozemí (proto tolik zdejších předplatitelů), a
že se Le Cène zdráhal vydat teoreticky neprodejné dílo. Schickhardt tedy získal potřebný kapitál
formou předplatného a vydal sonáty v Londýně, který proslul velkým počtem amatérských hráčů na
flétnu a jevil se tak jako nejvhodnější prodejní místo.
V rukopisu sestaveném Nathanaelem Dieselem, který byl v letech 1736-1744 loutnistou na dánském
dvoře, se objevuje dvanáct Schickhardtových sonát pro kytaru, z čehož lze vystopovat jeho spojitost
s Kodaní. V roce 1745 byl přijat na univerzitu v nizozemském Leidenu. V univerzitní matrice (Album
studiosorum) pro tento rok je uveden jeho věk 63 let. Po skladatelově smrti se jeho dcera obrátila
na univerzitní činitele s žádostí o pomoc při úhradě nákladů na pohřeb; v následném rozhodnutí
univerzitního senátu z 26. března 1762 je Schickhardt zmíněn jako „magistr hudebních věd a člen
Akademie“. Není však jasné, o jakou konkrétní akademii se jedná.
Schickhardt úzce spolupracoval s amsterodamským vydavatelem Estiennem Rogerem a jeho nástupci,
Rogerovou dcerou Jeanne a Michelem-Charlesem Le Cènem. Nejenže firmě dodával v nepřetržitém sledu
původní skladby, ale kolem roku 1712 pracoval v Hamburku jako její agent a příležitostně se ujal i
redakční práce, např. aranžmá Corelliho Opusu 6 pro dvě flétny a continuo. Jakožto hráč na dřevěné
dechové nástroje vytvořil Schickhardt výukové materiály pro flétnu i hoboj. Byl však známý
především díky své komorní hudbě. Jeho sonáty, přestože jsou komponované tradičním způsobem
navazujícím na A. Corelliho, odkrývají dar příjemné melodiky, nápaditou harmonii a händelovskou
přesnost vyjádření. O široké popularitě jeho děl počátkem 18. století svědčí záplava skladeb
publikovaných v Amsterodamu a rychlost, s jakou byly pirátsky rozšiřovány v Londýně.
|
